«

»

Zář 18

O vzájemných vztazích v tradičních dódžó

Ať chce nebo ne, časem si každý vytvoří vztah k dódžó a svému učiteli. Vzniká určitý svazek nebo partnerství na docela dlouhou dobu. Chce-li jedinec uspět a dosáhnout cíle, měl by od začátku dodržet podobné podmínky, jaké jsme viděli ve starých předpisech. Měl by dbát na dobré jméno školy – správně se chovat a pilně cvičit. Není zrovna žádoucí, aby se na každém rohu holedbal, že je už druhý týden zapsán ve škole bojových umění a vyprovokoval tak rvačku. Určitě je stejně nevhodné, aby žák bez dostatečných znalostí ukazoval komukoliv, jak se to či ono cvičí… aby někoho učil. I školy a současná dódžó by měly mít jistou kontrolu nad svými žáky. Přece i školy mají nějaké cíle. Proto by se dódžó, škola nebo učitel neměli zdráhat vyloučit, nebo zbavit žáka, jestliže jeho jednání nezachovává dobré jméno, jestliže jeho jednání překročí dané meze.
Pravidla a nařízení školy (dódžó kun, sadame, okite) mohou být vyvěšené uvnitř místa, kde cvičíme, nebo s nimi budeme seznámeni při zápisu. Podstatné ale je, zda se skutečně dodržují a nejsou pouhým pozlátkem či ozdobou interiéru a pověsti dódžó. Je důležité, aby takové regule platily pro každého bez rozdílu. I to je třeba sledovat. Sami můžeme přispět dobrému jménu školy právě tím, že se jimi budeme řídit. Vybrali jsme si dódžó, musíme respektovat jeho pravidla.
Hledáme-li učitele (a dódžó), chceme toho nejlepšího nebo alespoň vhodného. Vybíráme si školu která nejlépe vyhovuje našim požadavkům a cílům. Není těžké kráčet kupředu, víme-li kam. Bohužel neexistuje jednoduchý návod, není obecný žebříček priorit. Každý při studiu sleduje jiné cíle, které se navíc mohou měnit. Některé disciplíny a mnozí učitelé umí uspokojit různé představy a často je ovlivňují.
Jaký by měl být učitel a jaký má být žák?
Omlouvám se, nebudu-li konkrétní, tato část je příliš individuální. Pokusím se jen přiblížit čtenářům mojí představu o vztahu učitele a žáka, tak jak jsem ji zatím pochopil, samozřejmě s odkazem na disciplínu, které se sám věnuji.
Japonské slovo sensei (先生) se skládá ze dvou znaků – dříve a život. Tedy sensei je někdo, kdo se narodil před námi. Ideální učitel prošel před námi cestu, kterou nyní sledujeme sami. Vedle toho, že zná dobře své řemeslo, umí ho předat. Je to učitel? Mistr? A proč ne Průvodce. Někdo, kdo ví, kudy jít, kde se zdržet a čemu se vyhnout. Každý učitel byl žákem, mnozí učitelé nadále zůstávají žáky, proto se umí vžít do role žáka. I on měl nebo má svého Průvodce a musel projít podobnou cestu. Prošel ji a poznal překážky, slepé uličky a pasti. Dobrý Průvodce, když zná tato místa, směr cesty a cíl, umí vybrat přiměřené tempo. Ví, čemu se vyhnout, kde očekávat překážku nebo propast, takže nám poradí, podá ruku. Jít ale musíme sami. Jestliže se neodhodláme, nebude čekat dlouho, půjde s těmi odhodlanými, v žádném případě nebude překážky překonávat za nás.
Takže učitel je přísný a zlý, někdo bezohledný? Myslím, že ne. I on umí povzbudit, ocenit snahu a dodat odvahu. Někdy přimhouří oko a jindy zase ne. Protože zná cestu, ví co neuškodí jejímu smyslu. Rozumný učitel ví, co je shovívavost, je spravedlivý, umí se chovat, má znalosti a je hoden důvěry. To je pěr podmínek a kvalit (godžó), které musí fungovat společně. Tyto podmínky usnadní práci učitele a úsilí jeho žáka.
Role učitele v budó je důležitá. Dobrý vztah žáků k učiteli je zásadní. Pro ně je důležité vědět, kdo je učí. Vztah učitele k žákovi se někdy posune i mimo dódžó, oba se vzájemně pozorují a poznávají charakter toho druhého. Budó není tělocvik, ale způsob výchovy. Podobně jako v minulosti i dnes může být leckde zachován systém učideši (žák uvnitř). Žák je po čase pozván do domu svého učitele a sdílí s ním jeho život. Pomáhá s úklidem doma nebo v dódžó, vaří a (má-li štěstí) i cvičí… I když u učitele nebydlíme, potkáváme ho i mimo dódžó, pozorujeme se a poznáváme se blíž. Můžeme se také setkat s tím, že i velmi starý učitel zůstává v dódžó a sleduje průběh cvičení, přestože sám už necvičí. Jeho přítomnost je důležitá, i když neukazuje techniky a neřídí trénink. Vedle překvapivých poznámek, drobných a často zásadních oprav z jeho strany, poskytuje sama přítomnost Průvodce na cestě záruku dobrého keiko.
Žák, který si vybral učitele, může narazit na překážky i přes snahu svého učitele. Cíl se může vzdalovat, přes velké úsilí, které vynakládá. Nebo si to myslí. Co se očekává od dobrého žáka?
Každý žák, chce-li uspět v budó (zvláště v tom tradičním), musí být trpělivý a pokorný, musí důvěřovat učiteli a být upřímný (i k sobě). Musí mít tvárnou mysl. Džúnanšin (nebo njúnanšin, tvárná nebo pružná mysl) je nezbytnou podmínkou pro vytvoření dokonalého stavu mezi učitelem a žákem. Jestliže studujeme cosi nového a neznámého, měli bychom jako žáci, předstoupit před své učitele s myslí připravenou přijímat znalosti. Schopnost odhodit ego a učit se bez výhrad je jednou s podmínek pro studium tradičních umění. Proto je nesmírně důležitá volba učitele. Tomu totiž musíme důvěřovat.
To ale neznamená, že se žák nesmí učitele zeptat, zapochybovat anebo splést. Jestliže ho k otázkám dovede cvičení, jestliže umí přijmout opravu a napravit chybu, je na správné cestě. Bez zájmu o věc by to nejspíš nešlo. Žák je dítětem – zatím bez znalostí, ale zvědavý. Má čas vyrůst a dospět.
Byla řeč o píli, trpělivosti a pokoře. To snad není třeba vysvětlovat. Ale co ta upřímnost? A k sobě navíc. Budeme-li pilní, pokorní a trpěliví jen pokud se náš učitel dívá, nemůžeme uspět. Očividné pokyvování hlavou není důkazem naší důvěry nebo pružné mysli. Poklonkování a servilnost v dódžó nebo mimo něj nemohou mít hodnotu samotného cvičení, nenahradí ho. Jak bychom se mohli opravdu učit, jestliže nepřijmeme opravy a kritiku, když si nepřipustíme chybu. Také jestli nedokážeme pracovat bez dozoru učitele, jestliže pouze sdělujeme a ukazujeme, že cvičíme a jak moc jsme pilní, u dobrého učitele neobstojíme. Pokud tedy učitel, kterého jsme si vybrali, není hlupák. A kdo by si vybíral za učitele hlupáka? Pokud „cvičíme“ jen na oko, neobstojíme ani před sebou. Je třeba ke cvičení přistupovat upřímně s čistým srdcem (makoto).
Je takový vztah konečný? Metoda vzdělávání v budó i jinde, zná koncept šu-ha-ri. Jde o  mentální postoj k učení se. V první z těchto tří fází šu (tj. chránit nebo naslouchat), následujeme učitele bezvýhradně. Jsme pod ochranou, přizpůsobujeme se a také chráníme to, co se chceme naučit. Plníme své povinnosti a postupně objevujeme hloubku studia. Osobní interpretace tu nemá místo. V druhém stádiu ha (oddělit, odklonit se) se přibližujeme úrovni učitele, nastává čas získat osobní zkušenost. Čelíme výzvám a pokušením. Můžeme dokonce najít neshody a nedostatky v dosud naučeném a možná půjdeme vlastní cestou. Třetí fáze ri (opustit) je přirozeným výsledkem obou předchozích. Teprve teď ve okamžiku mistrovství, porozumíme významu učení. To je okamžik, kdy se vydáme zcela vlastní cestou.

—————————————————————————————————————————————

Pojďme si říci něco málo o vztazích mezi samotnými žáky. Jak už bylo řečeno, v dódžó se potkávají začátečníci i pokročilejší a je žádoucí, aby cvičili společně. Nechci se pouštět do popisu japonských společenských vztahů. Každý čtenář tuší, že platí určité zákonitosti, typické pro japonské prostředí, které je třeba znát a dodržovat, jestliže se tam ocitneme. Vystačíme si jednoduchým konstatováním, že v této společnosti se na senioritu klade velký důraz. Pochopitelně je řeč o senioritě v dané oblasti, v budó je řeč o zkušenosti, délce praxe spíš než o stáří. Jistě jste se setkali s termíny senpai (starší) a kóhai (mladší), které jsou základem v těchto vztazích. Jaká je role staršího a mladšího, jaký je mezi nimi v dódžó vztah?
Myslím, že někoho překvapí následující pohled.
Starší pomáhají mladším a vlastně i naopak. Jsou si tedy vzájemně prospěšní.
Totiž senpai nebo kóhai nejsou tituly nebo nějaké funkce za zásluhy, odměnou, nebo vyjádřením získaného stupně. Jde pouze o vzájemný vztah dvou (nebo více) konkrétních osob. Něčí kóhai je zpravidla také senpai pro někoho jiného a čísi senpai je zároveň něčí kóhai. Jistě se to nedá zobecnit, ale je-li stále řeč o budó, méně zkušení očekávají pomoc a podporu od těch zkušenějších. Pokročilí by neměli zapomínat na to, že také začínali (šošin wasuru bekarazu, nezapomínat na ducha začátečníka). Méně zkušení zase musí připustit, že to nebo ono ještě prostě neumí, neznají a nezvládnou. Neuškodí jim sledovat zkušenější, pozorovat jejich cvičení a tím se zlepšit v tom svém (mitori geiko, cvičení pozorováním). Zkušenější ví a znají o něco víc, pohybují se v daném prostředí déle, takže mohou poradit kam jít, co dělat, proč… Pro někoho to může působit jako komandování, jiný to přivítá, jako dobrou radu, podporu a pomoc. Nemyslím, že by méně zkušení dělali více práce, případně podřadnější práci oproti zkušenějším. Spíš je pro ně tato práce, mluvíme o technikách a cvičení, na samém začátku náročnější. Právě proto, že neumí ovládat tělo ani nástroje, které používají, to tak musí být. Chyby začátečníků jsou častější, tedy měly by být tolerovány. Oproti tomu pokročilejší už vědí, co dělat a jak je to správně, proto je pohled na ně přísnější. V tomto smyslu je pozice seniora docela náročná. Senpai odpovídá za své chování a často na sebe bere odpovědnost za kóhaie.
Zdá se vám to zvláštní? Očekávali jste spíše šikanu a ponižování? Jsme v dódžó, mluvíme o budó, ne o armádě nebo vězení, kam nás zavřeli.
Jistě, každý systém ovlivňují lidé. Někteří si takové zvyky upraví – vše je možné zneužít, překroutit, interpretovat po svém. Partnerství se potom lehce promění v šikanu vojenského typu.
V budó starém i moderním, často i v jiných disciplínách se tradičně nebo nově setkáme s termíny a výrazy, které postupně mění své významy i účel. Slova jako sensei, senpai, dan a jiné se dostaly do obecnějšího povědomí, ale často se mění jejich význam i způsob použití.  Někdy se třeba setkáme s dělením na žáky a mistry, začátečníky a pokročilé podle jejich stupňů. Tím určujícím dělítkem má být černý pás, stupeň dan. Dočteme se často, že ten a ten má tolik a tolik černých pásů, že kdosi obdržel „titul senpai“, nebo „sensei“. Jde o výsledek jistého vývoje, mnoha let pohybu určitým směrem a postupného předávání, takže pár řádků v nějakém článku takový postoj nemůže změnit. Sám nechci zobecňovat a diktovat, snižovat hodnotu právě získaného ocenění něčí práce, proto nechám tuto část prozatím otevřenou. Slibuji, že tomuto tématu, problematice stupňů a formálních titulů věnuji trochu času a samostatný článek. Třeba příště.

Autor: Patrik Orth (Tenšin dódžó, Zlín)

——————————————————————————————————————————-

Použito s laskavým svolením autora.

Část článku Reišiki z čísla 9/2011 časopisu Bojová umění – Fighter’s magazine.